Návštěva Škoda auto

30.05.2014 00:00

Své zážitky sepsal strejda Ondra Boháč, hlavní vychovatel:

 

Naše návštěva ve Škoda auto a.s.

V pátek 30.5.2014, jsme se vydali společně s domovy v Nechanicích a Krnsku na prohlídku muzea a továrny na výrobu automobilů v Mladé Boleslavi. Zpočátku jsme měli z výletu obavy, ale víme již z předchozích zkušeností, že z čeho máme zprvu obavy, bývá nakonec nejlepší.

Ráno jsme tedy nasedli do již připraveného autobusu a vydali se směrem Mladá Boleslav. Cesta nám ubíhala skvěle, ze začátku jsme měli autobus sami pro sebe, a později se k nám přidala již početnější výprava z Nechanic. A to už bylo v autobuse trochu rušno, živo a veselo. Asi kolem půl desáté jsme se ještě stavili pro děti v Krnsku, ale to už bylo kousek od Mladé Boleslavi, takže jsme byli vlastně za rohem.

V deset hodin už jsme byli v muzeu automobilky, kde na nás čekalo malé občerstvení. Dostali jsme dětské šampaňské a mohli si vzít nějaký chlebíček a jednohubku. Sice jsme byli nedlouho po snídani, nicméně jsme neodolali a něco „uždibli“. Poté nás přivítal pan ředitel pro komunikaci (asi) a velmi nás překvapilo, že tak mladý člověk může být v tak velké firmě ředitelem, ale jak posléze sám řekl, musel hodně studovat a pobývat delší dobu v zahraničí, aby tuto práci mohl dělat. Také bylo hned jasné, že jeho práce není jen tak nějaké povídání si s dětmi, protože během naší návštěvy musel ještě stihnout mnoho povinností.

Potom jsme ale už šli do muzea, kde nás čekala prohlídka. Začali jsme u prvního kola, které pánové Laurin s Klementem postavili, také jsme se ale dozvěděli, že nejdříve tato kola opravovali. Potom jsme procházeli kolem jednotlivých aut a člověku se ta rychlost vývoje zdála až závratná. Samozřejmě jsme „skákali“ v desetiletích, ovšem i tak byla auta dokonalejší a dokonalejší, až se tomu nechtělo věřit. Dostali jsme se i do depozitu, kde jsme narazili na auto – upíra, které sálo krev obětem z nohy. Samozřejmě jen ve filmu, ale asi ani tak by si nikdo dobrovolně za volant nesedl. Prohlídka byla prostě úžasná, a proto jsme byli trochu smutní, že končí a že se přesouváme zpátky do autobusu. To jsme ale netušili, že ty nejfantastičtější věci nás ještě čekají…

Autobus nás odvezl přímo do centra dění. Tedy přímo do továrny na automobily. Tedy nejdříve tak, kde se tohle všechno musíte naučit – tedy samozřejmě v případě, že se chcete podílet na stavbě aut. Přivítala nás skupina školitelů, kteří nás rozdělili na skupiny a šli jsme se učit. Učení by byla ale hrozná nuda. My jsme si celou dobu vlastně hráli a bylo to super, až nás zaráželo, že tohle hraní nás může něco naučit. A přece. Vždycky, než jsme začali s novou činností, nám školitelé řekli, k čemu je taková činnost dobrá, k čemu se může v povolání hodit. Natahovali jsme třeba lanko kolem kolíčků, a to jsme vlastně natahovali dráty do auta. Skládali jsme umělohmotný náklaďák, a to jsme vlastně skládali díly do velkého auta, aby byly sestaveny přesně a neupadly. Všechno mělo svůj smysl a nám se začínalo zdát, že ta práce musí být tak zábavná a jednoduchá… Všechno umocnil ještě výborný oběd, který jsme posléze dostali. Mohli jsme si vybrat jídlo a pití, které jsme chtěli, což se nám moc líbilo, v domově totiž máme vždy jen jedno jídlo, i když musíme přiznat, že to je taky vždycky super.

Potom nás ale čekal šok! Dostali jsme se do haly, kde jsou auta umístěna na pojízdném pásu a kolem jako v mraveništi pobíhají dělníci. Jeden nese tohle támhle a druhý, těsně kolem něho, nese něco jiného někam jinam. Do toho projíždí kolem vozík s něčím dalším, co patří někomu jinému a z toho všeho se složí jedna věc, které se říká auto. Navíc na sebe nikdo nekřičí, nikdo nezmatkuje, nikdo se nedrží za hlavu a všichni vědí kam sáhnout, do čeho bouchnout a co utáhnout. Všichni dělají svou práci a vypadají vcelku klidně. A najednou se ta práce nezdá tak jednoduchá a zábavná. V takovém mraveništi pracovat a neztratit se?

Oproti tomu v lisovně plechů byl sice hluk, ale poměrně klid. Velké stroje krájely, propichovali, kousaly a přežvykovaly plech jakoby nic. Dělaly u toho hrozný randál! Na konci každé linky stáli pánové a byli hrozně vážní, ale také klidní. Zkoumali, jestli stroj neudělal chybu. A když udělal, plech hodili stranou, ale stroji nenadávali! On to neudělal schválně, třeba byl jen špatný plech, nebo se mu posunul. Ten stroj, ta linka, totiž nemá ruce. Má jen takové přísavky, které si plech hází dál a dál a sotva se přísavka odlepí tak „buch“, velký lis vykrojí tvar, třeba jako když na vánoce pečeme cukroví. Ale tady to musí být „pekelná šlupka“ aby se plech prorazil.

Tady jsme naší prohlídku zakončili. Je nám jasné, že i kdybychom měli týden, celou výrobu bychom neviděli. I tak to bylo ale moc krásné a myslíme, že kdo to neviděl, neuvěří, jak velká tahle továrna je. Na cestu jsme ještě dostali spoustu dárků. Nejdůležitější ale bylo to, co jsme viděli! Doufáme ale, že tento zážitek jen tak nezapomeneme!!!


 


Kontakt

DĚTSKÝ DOMOV HOLICE

Husova 623
534 11 Holice

IČ: 48159638

tel. 466 682 120
fax. 466 682 379
datová schránka: tgkwfy8

Mgr. Ondřej Výborný
ředitel
773 558 801

Mgr. Lucie Martinková
vedoucí vychovatelka
773 558 803

Věra Polednová
sociální pracovnice
702 188 490

"Spolu!", sociálně aktivizační služba
sas@ddholice.cz